Když rychle něco neuděláme, Evropa i Česko půjdou ke dnu, říká kardiolog Josef Veselka (255)

Povinný disclaimer: Josef Veselka je jedním z mých nejlepších
přátel. Poznal jsem ho jako novinář asi před třinácti lety, kdy
jsem s ním dělal rozhovor pro časopis Reflex. V následujících
letech jsme zjistili, že máme leccos společného: jsme podobně
staří, oba jsme před lety hráli basketbal a naše děti studovaly v
zahraničí. Takže z profesionálního vztahu se stal vztah osobní.


Jsem „pachatelem“ toho, že se Josef Veselka - jeden z nejlepších
kardiologů v Česku - stal publicistou a komentátorem. Před deseti
lety začal pravidelně publikovat komentáře a sloupky v
Hospodářských novinách, kde jsem tehdy pracoval. Později vydal
několik knih povídek a román Srdcaři. Dnes píše pro Seznam
Zprávy.


Nedokážu zároveň vyloučit to, že tahle „druhá kariéra“ přispěla k
tomu, že se Josef Veselka začal častěji a intenzivněji dostávat
do sporů s vedením nemocnice, kde založil a dvacet let vedl
Kardiologickou kliniku. Podrobně to popisuje v tomto podcastu.
Stručně řečeno, loni v květnu dal výpověď a oficiálně na konci
července z Motola po 27 letech odešel.


Zde začíná být tento příběh zajímavý. Protože Veselka, vědec s
publikacemi v nejlepších lékařských odborných časopisech jako
Lancet a dalších, byl následně 16 měsíců (!) bez práce. Napíšu to
ještě jednou a jinak: doktor, který předtím každý týden
zachraňoval životy na sále (například výměnou chlopní atd.),
seděl doma, učil se německy, psal články a jezdil na kole.


Ta němčina je důležitá. Ukázalo se, že místo, které by odpovídalo
Veselkově kvalifikaci a představám (miluje práci na sále, nechtěl
se stát kardiologem se soukromou, byť asi lukrativní praxí), se v
Česku nenašlo. A v Německu se hledalo dlouho a obtížně, byť z
jiných důvodů než tady.


Opět stručně: Veselka se naučil německy na požadované úrovni
(není to snadné, věřte mi), překonal byrokratické obtíže (Němci
jsou ještě mnohem větší pedanti než Češi) a teď na podzim
nastoupil jako kardiolog do nemocnice v Chemnitzu. Jaké jsou jeho
první postřehy a dojmy, uslyšíte v podcastu.


Vracím se k disclaimeru a připomínám, že nejsem nezaujatý ani
objektivní. Ale stejně mám potřebu říct a napsat, že tenhle
příběh považuju za neskutečný, neomluvitelný a skandální. Tím
spíš, že není úplně výjimečný, což taky uslyšíte. Ale myslím, že
tenhle příběh je dobrý důvod k „rozčílení nad poměry“, jen s
částečnou nadsázkou řečeno.