Pesimismus je taková berlička pro lidi, kteří si se světem neví moc rady, říká spisovatel Ondřej Neff (267)

Před dvaceti lety mě zachránil, když jsem byl pár let
šéfkomentátorem Lidových novin a on psal jako externí
spolupracovník glosy a komentáře. A psal je vždy, kdy bylo třeba.
Byl spolehlivý a lidi ho rádi četli. Kdo někdy pracoval v
papírovém deníku (pro mladé: ano, to je ta divná věc se
včerejšími zprávami z webu, vytištěnými na papíře), tak ví, jak
je důležité mít někoho takového kolem sebe.


Pro lidi jako on jsem vymyslel termín “kvalitní grafoman”, a
myslím to pro novináře jako tu nejvyšší možnou pochvalu. Prostě
člověk, který píše dobře, hodně a rád. Jako cíl ve své kariéře v
médiích jsem si tehdy vzal to, aby někdy někdo řekl něco
podobného o mně.


Přesně o tom jsme s Ondřejem Neffem v Knihovně Čermáka a Staňka v
Holešovicích mluvili. A já si vzpomněl na historku z jara 2005,
kdy jsem se dostal do prekérní situace. Vedení novin mě na poradě
“zaúkolovalo” sehnat komentář na nějaké konkrétní téma. Byla
jedna hodina odpoledne, nejpozději v pět musel být text
odevzdaný, a kolem sedmé se poíslal do tiskárny.


Mimořádná prekérnost spočívala v tom, že jsem nemohl sehnat
člověka, který by ten text napsal. Sám jsem psal jiný komentář, a
asi pět lidí, z redakce i mimo, které jsem o to požádal, mě
odmítli. Vytočil jsem číslo Ondřeje, s vědomím, že mi předem
říkal, že nebude k dispozici.


Vzal to asi po pěti zazvoněních. V pozadí byl slyšet hluk aut.
“Co se děje?”, zeptal se. Řekl jsem, že vím, že má volno, ale že
potřebuju kommentář na dotyčné téma. Řekl: “Hele, rád bych ti to
napsal, ale jel jsem se projet na motorce do jižních Čech.” Tak
to jsem v háji, řekl jsem. “Leda …”, zaznělo ve sluchátku, “…
leda bych to otočil zpátky do Prahy, přijel do redakce a napsal
to ambulantně přímo tam.”


AMBULANTNĚ!! 


Jak to dopadlo, se dozvíte v podcastu. A další veci. Příjemný
poslech!