Za oponou války je převážně hrozná nuda, říká reportér a spisovatel Jakub Szántó (272)

Oba jeho dědečkové byli komunisté, sám shodou okolností prožil
dospívání v Moskvě druhé poloviny osmdesátých let, a dnes patří k
nejrespektovanějším zahraničním reportérům. Začínal v Nově, ale
od roku 2006 působí v zahraniční redakci České televize. Byl
jejím prvním zpravodajem na Blízkém Východě. Tam jsme se také
seznámili, když jsme při jedné z mých návštěv Tel Avivu zašli v
roce 2016 na pivo.



Nedávno oslavil osmačtyřicáté narozeniny, vlastně den před
natáčením našeho podcastu v Knihovně Čermáka a Staňka. Cítí už
krizi středního věku? Je potetovaný, má dlouhé vlasy a jezdí na
motorce … ale to všechno prý už dávno. Povídali jsme si o tom, co
nás oba baví a považujeme za důležité: o žurnalistice i válce, o
lásce a nenávisti, dětech a o tom, jak vidí budoucnost. Co
odpověděl? To se dozvíte. Přeju příjemný poslech!


A jako bonus si můžete přečíst článek, který jako vždy podle
přepisu podcastu napsala AI (Claude 3.7 Sonnet).
Jakub Szántó: Mezi válečnými zónami a mýty o objektivitě

Renomovaný válečný zpravodaj otevřeně hovoří o své cestě světem
konfliktů, židovské identitě a budoucnosti Blízkého východu

V pražské knihovně Čermák Staněk se rozléhá smích. Jakub Szántó,
jeden z nejrespektovanějších českých válečných zpravodajů, právě
popsal svůj první televizní vstup. Tehdy mladý reportér
předstíral telefonát do pouštní telefonní budky a z obrazovky
komerční televize znělo jeho slavné "Hello, Charlie". 


Dnes, o více než dvacet let později, sedí před publikem jako
ostřílený veterán, který přežil bombardování v Gaze, pašoval
alkohol v lahvičkách od ústní vody a vyjednával s muži
ozbrojenými kalašnikovy na desítkách checkpointů.Szántóva cesta
začala neobvykle - v Moskvě pozdní sovětské éry, kam se v devíti
letech přestěhoval s matkou učitelkou. "Nosili jsme bledě modré
pionýrské košile, ne bílé jako ostatní, a naše rudé šátky byly
krásné lněné, ne ty jejich hnusné oranžové z uměliny," vzpomíná s
úsměvem na dětské projevy vlastenectví v cizí zemi. Bylo mu
třináct, když se vrátil do Československa, které se mezitím
změnilo ze socialistického na raně kapitalistické.


"Všichni poslouchali muziku a já poslouchal Hurvínka na kazetách.
Četl jsem Rasputina a myslel, že je to Saturnin," popisuje
kulturní šok, který zažil. "Když někdo mluvil o Cimrmanech,
myslel jsem, že jsou to nějací sousedi.


"Do světa novinařiny vstoupil náhodou. Vystudoval mezinárodní
teritoriální studia, získal doktorát z moderní historie prací o
českém fašistickém časopisu Vlajka, a nakonec skončil v roce 1999
v televizních novinách. "Jediná moje kvalifikace byla, že jsem
studoval něco, co se týkalo mezinárodního dění, a měl jsem nějaké
jazyky," přiznává.


Jeho vyprávění o začátcích v TV Nova odhaluje absurditu
mediálního světa devadesátých let. "Chtěl jsem zachraňovat svět,
dělat reportáže o hladovějících dětech v Africe," říká. "A
nakonec jsem dělal zvířecí tečky na konci zpráv." Za každou
vážnou reportáž o převratu v Zimbabwe musel natočit několik zpráv
o Pamele Anderson a jejích údajně umělých tělních partiích.


Přesto se mu podařilo postupně vybudovat pozici respektovaného
zahraničního reportéra. V roce 2006 přešel do České televize, kde
zůstává dodnes. "Zahraniční redakce České televize je větší než
řada celých redakcí v menších novinách," říká s hrdostí.
"Obsluhuje celý svět a dělá to, co má - poskytuje kontext, ve
kterém by lidé měli zprávy vidět.


"Když Szántó mluví o své práci válečného reportéra, je překvapivě
střízlivý. "Drtivou většinu času je to hrozná nuda. Logistika,
přesuny, mluvení s blbci, dávání jedné gumážky za druhou." Přesto
se mezi těmito okamžiky skrývají zážitky, které stojí za to.


Jeho kniha "Za oponou války", za kterou získal řadu ocenění,
nabízí pohled do zákulisí práce válečného zpravodaje. Je pravdivá
zromantizovaná představa válečného zpravodaje, který každý večer
skončí v hotelu na baru, láme do sebe panáky a pak má divoký sex
s produkční z turecké televize? “Na Blízkém východě to tak není.
Proto vždycky chceme bydlet v křesťanských čtvrtích - protože tam
je ten bar," říká s úsměvem.


Szántó, sám židovského původu, strávil pět let jako zpravodaj na
Blízkém východě. Své židovství nepovažuje za překážku
objektivity, naopak kritizuje tuto představu jako předsudek: "Je
zajímavé, že se u Žida automaticky předpokládá, že nebude k
Izraeli kritický, ale když přijede Ian Pappé nebo vydá knihu Noam
Chomsky, nikdo to neřeší."


V souvislosti s vydáním své nové knihy "Mezi mlýnskými kameny:
Gaza a její příběh" nabízí střízlivý pohled na možná řešení:
"Gaza je palestinská a měla by být základem budoucí palestinské
státnosti. Problém je, že po 7. říjnu 2023 se Hamásu podařilo
jediné, a t definitivně zabít mírový tábor v Izraeli."


Když přichází řeč na současnou geopolitickou situaci, Szántóův
tón se mění. Mluví o znepokojení nad směřováním světa po nástupu
Donalda Trumpa do čela americké administrativy. Zvlášť ho děsí
Trumpova politika vůči Rusku a Ukrajině.


Přesto si zachovává jistou dávku optimismu. Na otázku, zda bude
svět za deset let lepší nebo horší, odpovídá bez zaváhání: "Bude
lepší."


Ve svých 48 letech se Szántó dál věnuje reportování ze světových
konfliktů, jezdí na motorce, chodí na metalové koncerty se svými
syny, a přitom píše knihy, které pomáhají pochopit složitost
světa. Je to muž mnoha rozporů - válečný reportér s doktorátem z
historie, otec a dobrodruh, Čech i Žid, skeptik i optimista.


"Písmácká sousedská tradice od Národního obrození pořád žije,"
říká na závěr. "Jsou věci, které nejsou hezké, ale furt je docela
proč být hrdý na to, že jsme Češi."