Dobré věci vznikají při střetávání řádu a chaosu. Ale ani jedno nesmí převážit, říká sociolog Vojtěch Bednář (275)

Zvu vás k poslechu další epizody podcastu Jedno procento, kam si
zvu lidi, které mám rád, kterých si vážím nebo kteří mě zajímají.
Odhaduju, že jich je v populaci minimálně jedno procento, takže
zásoba budoucích hostů je stále velká.


Tím dnešním je Vojtěch Bednář, muž, kterého Wikipedie označuje za
firemního sociologa, on sám sebe vidí jako boomerskou konzervu a
já ho znám ze sociálních sítí či publikovaných textů jako
chytrého glosátora.


O čem jsme si povídali? O spoustě věcí, mimo jiné o tom, jak
odnačit opice, aby sahaly na banány, taky o tom, proč se z
hippies v šedesátých letech staly o dvě desetiletí později Homer
či Marge Simpsonovi, anebo třeba i o sličných myších.


Přeju hezký poslech!


Shrnutí jako obvykle napsal podle záznamu celé epizody Sonnet 3.7
Claude.


Na rozhraní světů: Firemní sociolog Vojtěch Bednář o řádu
uprostřed chaosu


Bednář, firemní sociolog a sebeproklamovaná "bumerská konzerva",
přináší do rozhovoru pozoruhodnou směsici teoretického vhledu a
praktických zkušeností z terénu lidských vztahů.


"Mně udělá obrovskou radost, kdykoliv se povede někoho potěšit,
někoho pochválit nebo někomu ukázat, že je dobrý," říká s
porozumění tomu, co lidi skutečně motivuje. "Největší radost nám
udělá to, co dáme, ne to, co dostaneme."


Za nenápadnou fasádou konzervativního gosátora se skrývá muž,
jehož profesí je vstupovat do firemního prostředí jako krizový
diplomat. Živí se rozmotáváním propletenců osobních konfliktů a
vytvářením funkčních kolektivů z rozdělených táborů. "Když jsou
někde ONI, tak jsme MY. A podél osy MY versus ONI má tendenci
vznikat nevraživost, řevnivost a nakonec konflikt," vysvětluje.


Bednářovo myšlení je ukotveno v hluboké fascinaci společenskými
mechanismy. S lehkostí vyprávěče přechází od sovětských dálkově
ovládaných autíček svého dětství k myšlenkovým experimentům s
opicemi ilustrujícím vznik kulturních tabu. "Vytvořili jsme tabu.
Tohle je kultura," uzavírá s úsměvem vyprávění o experimentu, kde
opice dodržují pravidla, aniž by věděly proč.


A co jiné jsme my, lidé, než sofistikované opice v oblecích?


Jako konzervativec vidí Bednář určitou nevyhnutelnost v tom, jak
se i ty nejrebelnější generace nakonec přikloní k tradičním
hodnotám. "Naprostá většina amerických hippies ze šedesátých let
se během dekády stala naprosto průměrnými lidmi. Člověk, který
byl v roce 1969 hrdým příslušníkem květinových dětí, se stal v
osmdesátých letech Homerem Simpsonem."


Navzdory konzervativnímu založení není Bednář nepřítelem pokroku.
Jeho postoj k umělé inteligenci balancuje mezi fascinací a
opatrností. "Je to sice fajn, je to hezká věc, že to máme, je
spousta krásných aplikací, dělá to obrázky, píše to texty,
zahraje to písničku, všechno je to skvělý, ale byl bych pořád
velmi na pozoru, co se týká kvality výatupů."


Na otázku, jak se cítí spokojený na stupnici od jedné do deseti,
volí “solidní osmičku”. Je to odpověď, která odráží jeho
pragmatický přístup k životu: spokojenost bez rouhání se, s
vědomím, že je kam růst. A co by jeho štěstí posunulo na devítku?
"Musel bych opravit barák," odpovídá s úsměvem muž, který dokáže
nacházet radost v postupném budování základů, ať už jde o stavby
nebo lidské vztahy.


Bednářova životní filosofie se možná nejlépe odráží v radě,
kterou dává svým pěti dětem: "Pracovat, pracovat, pracovat a v
žádném případě neustávat v jakékoliv činnosti." V době, kdy jsme
zaplaveni pasivní konzumací informací, zastává Bednář aktivní
přístup a neustálé vylepšování.


A jak vidí budoucnost? S optimismem temperovaným realismem: "Za
10 let bude svět lepší než je teď. Ale když si potom tu otázku
položíme opačně, tak budeme říkat, že je horší, než byl před 10
lety."