Ve fyzickém konfliktu můžete vyhrát i prohrát. Ale vyhrajete všechny, ke kterým vůbec nedojde, říká bývalý policista Jan Řehák (278)

Hostem této epizody je Jan Řehák. Muž, s kterým jste se možná
setkali, ale zároveň je docela pravděpodobné, že jste ho
neviděli. Zní to tajemně? Hned vysvětlím, mám totiž přesně
takovou zkušenost. 


Setkali jsme se mnohokrát, když jsem například navštívil nějakou
akci nebo byl jako novinář na americké ambasádě. Ale viděl jsem
ho poprvé až na pivu. Lépe řečeno v pivním baru, jehož
spolumajitelkou je jeho manželka.


Honza totiž zvládá umění být neviditelným. Což taky vysvětlím.
Působil řadu let jako osobní ochránce hned tří amerických
velvyslanců. Jan Řehák byl policista, a u Policie České republiky
sloužil do letošního roku celkem dvaadvacet let. Dnes už je
takzvaně ve výslužbě. 


První roky strávil na potovostní motorizované jednotce, pak
nastoupil do útvaru ochranné služby. Ta se stará o bezpečí a
ochranu ústavních činitelů, a taky dvou velvyslanců: americkou a
izraelského.


Jaké to je dělat takovou práci, co to obnáší a jaké schopnosti či
dovednosti potřebujete? Plus co vám mnohaletá zkušenost tohoto
typu může dát pro život? A co se o tom dá říct či sdělit
ostatním? Přesně o tom jsme mluvili. Doufám, že vás to bude bavit
stejně jako mě.


.
Být připraven na nejhorší, aby všechno dopadlo dobře. Příběh
muže, který chránil tři americké velvyslance

Existují profese, o nichž víme, že tu jsou, ale moc o nich
nevíme. A když něco, tak jsou to romantické či naopak
nerealistické představy získané z filmů nebo knížek. Ano, takovou
profesí je i práce osobního ochránce, člověka, který musí být
neustále ve střehu, připraven na všechno, a přitom by ho v
ideálním případě nikdo neměl vidět. 


Cesta Jana Řeháka k této práci nevedla přímo. Jako absolvent
hotelového a restauračního provozu začínal v kuchyni jedné
pražské restaurace. "Bylo to na Újezdě, v takovém podzemí. Z
kuchyně jsem neviděl vůbec nic, nebyla tam ani okna," vzpomíná s
úsměvem. Tahle zkušenost ho však nenadchla, a tak se vydal na
roční pracovní pobyt do Anglie.


Po návratu se s kamarádem ze základní školy rozhodli pro
radikální změnu kariéry – nastoupili k policii. První roky
strávil na pohotovostní motorizované jednotce v Praze, což
znamenalo, že vyjížděl k nejrůznějším případům na tísňové lince
158. "Ta práce má své kouzlo v tom, že nikdy nevíš, kam jedeš, do
čeho jedeš, co tam bude," říká. Ale právě tahle nepředvídatelnost
ho na práci bavila, přestože přinášela i značné riziko.


Na otázku, zda se při těchto výjezdech bál, odpovídá překvapivě:
"To si nemyslím. Asi za to může ten adrenalin. Není tam moc
prostoru pro to, že bys někam jel a řekl si 'já se bojím, já tam
radši nepojedu'. Přemýšlíš jen o tom, jak tu práci udělat co
nejlíp a nejefektivněji, aby ses vrátil domů.


Po zhruba šesti letech přešel na ochrannou službu, což vyžadovalo
projít náročným výběrovým řízením. Jeho součástí byly speciální
psychotesty a především tzv. "pekelňák" neboli pekelný týden.
Jinými slovy, extrémně náročný fyzický a psychický test.


"Je to zátěžový týden, kdy tě instruktorři vystaví vysoké fyzické
zátěži. Moc nespíš, moc nejíš, vlastně nevíš, co se bude dít.
Snaží se tě dostat na dno, aby viděli, jak reaguješ, když nejsi v
komfortní situaci," popisuje Honza, který tuto zkoušku absolvoval
shodou okolností den poté, co měl nehodu na motorce.


V ochranné službě začínal jako řidič policejních vozidel,
následně přešel mezi řidiče-ochránce v civilu a nakonec se stal
osobním ochráncem. Posledních přibližně 10 let strávil na
americké ambasádě, kde chránil tři po sobě jdoucí americké
velvyslance.


"Dobrý ochránce by měl být neviditelný," vysvětluje Honza jeden z
klíčových principů své bývalé profese. A ano, znamená to, že
musíte potlačit své ego. Pro člověka, který je zvyklý na běžné
sociální interakce, by mohlo být frustrující, když ho lidé
nepoznávají nebo ignorují. Osobní ochránce však musí tuto
"neviditelnost" vnímat jako profesionální úspěch.


Vztah mezi ochráncem a chráněnou osobou je mimořádně specifický.
"Jsi tak blízko a tak často, že spolu trávítě často víc času než
s rodinou nebo kamarády," popisuje Honza. "Víš spoustu věcí. Jak
se ta osoba chová i jak přemýšlí. "Přesto musí ochránce udržovat
profesionální odstup. "Základ je, aby si ti dva lidé sedli. Pokud
si to nesedne, tak to nikdy nebude fungovat," vysvětluje. Zároveň
však dodává, že ochránce by měl být apolitický: je mu jedno, jaké
má chráněná osoba názory, jeho úkolem je ji chránit bez ohledu na
osobní sympatie.


Z chráněných osob mu byl nejbližší bývalý americký velvyslanec
Stephen King. "To byl chlap s ohromným přehledem i zkušenostmi.
Bylo mu kolem osmdesáti, ale měl neuvěřitelnou energii,” říká s
respektem.


Osobní ochránci procházejí soustavným výcvikem v mnoha oblastech
- od řidičských dovedností přes bojové umění a zdravovědu až po
psychologickou přípravu. "Netrénuje se jen střelba," vysvětluje,
"ale i umění vyhodnotit situaci a předcházet konfliktům. "Po 22
letech u policie se Honza rozhodl pro změnu. "Jednoho dne se
vzbudíš a už se netěšíš do práce. A v tu chvíli taky víš, že to
je tvůj konec," vysvětluje svůj odchod. "Všechno se dá dělat po
nějakou určitou dobu a člověk by měl odejít, dokud na tu práci
stačí," dodává.


Nyní pomáhá své manželce s provozem dvou belgických barů a na
otázku, na co se těší, odpovídá: "Těším se na to, co ještě nevím,
co bude. Ten život přináší spoustu nových věcí a nových výzev."


Z Honzovy profese si můžeme odnést několik cenných rad do běžného
života. Například jeho přístup ke konfliktům: "Lepší je těm
problémům vždycky předcházet a z toho místa klidně odejít, v
civilním životě normálně utéct. Život máš jenom jeden, zdraví máš
jenom jedno."


I ve svém civilním životě si zachoval některé návyky - v hospodě
si nesedne zády ke dveřím a vyhýbá se potenciálně problémovým
situacím. "Nikdy nevíš, kdo proti tobě stojí," říká.Na otázku,
zda bude svět za deset let lepší nebo horší, odpovídá s
optimismem, který možná kontrastuje s tím, že od něj jeho bývalá
profese vyžadovala být každý den připraven na to nejhorší : "Já
myslím, že svět bude lepší."