Bleší cirkus

O bleším cirkusu psal ve svých Pražských dobrodružstvích před
stoletím Egon Erwin Kisch. Teď o něm píše Jan Pavel. Navenek má
každý z nich to své: Kisch zábavu, pouťovou kuriozitu, lehce
bizarní atrakci pro děti, Pavel pak tísnivou procházku po
vlastním osudu, stopování sebe sama labyrintem, v jehož srdci se
trochu škodolibě pošťuchují láska a smrt. Společný jmenovatel
obou je ale jednoznačný: bleší cirkus řídí vždycky někdo jiný.
Stejně jako v tolika případech naše životy. Nevyrostli jsme z
ničeho, jsme větve v koruně stromu s mohutným kmenem a kořeny
hluboko v zemi. Rezonuje v nás nejen současnost, ale taky
minulost; a někdy brutální, nelítostnou silou. Zbývá jediné:
sundat si ohlávku, ať je jakkoli pozlacená, a zmizet z toho
cirkusového plácku co nejrychleji pryč  k sobě. Zbavit se
závislostí, přestat přijímat i předávat vinu. Narovnat se a být
už jen sám sebou. Knihu vydává nakladatelství Slovart. Čte Pavel
Oubram.