Povídka z fleku: Základní instinkt řidiče Uberu (82)

Dnes po delší době nabízím povídku. A pozor, dokonce s příběhem. A
taky s medailí. Sice ne zlatou, ale i stříbrná je taky dobrá .
Druhé místo na bedně, jak se říká. Celé to vysvětlím. Letos, jak
známo, je přestupný rok, a 29. únor vyšel na sobotu. Někdy kolem
poledne jsem si na Twitteru přečetl, že někdo z mých přátel poslal
povídku do soutěže Havran. Pokud to nevíte, tak to je soutěž
vyhlašovaná Českou sekcí autorů detektivní a dobrodružné
literatury. Zaujalo mě to, a našel jsem si podmínky soutěže na
webu. Napadlo mě, že bych se taky zúčastnil. Mělo to jediný
problém: uzávěrka byla na konci února. Ale co, vždyť je přece
přestupný rok! Díky tomu jsem měl ještě skoro dvanáct hodin času.
Sedl jsem a psal v jednom kuse asi do osmi do večera. Pak jsem si
dal se ženou film na Netflixu a někdy kolem desáté si šel do
pracovny přečíst, co jsem napsal. Vyleštil jsem věty i slova,
trochu přepsal konec. Jak to dopadlo? Přesně za minutu půlnoc jsem
-ještě v termínu - povídku odeslal emailem. A podepsal se
pseudonymem. Vybral jsem si ten, který jsem už párkrát použil v
devadesátých letech. Miloš J. Blažej. Podle mého dědy, který se
jmenoval Jaromír Blažej. No a výsledek? Minulý týden se ceny
slavnostně vyhlašovaly. A povídka Miloše J. Blažeje si odnesla
druhé místo. V první chvíli jsem byl trochu smutný. Kdo by nechtěl
vyhrát? Ale pak jsem si řekl, že v konkurenci asi 40 přihlášených
prací je to vlastně moc hezký výsledek. Takže vám tu povídku teď
nabízím. A kam vás pozvu? Do centra Prahy. Za volantem staršího
Subaru je muž se čtyřicítkou na krku. Vypadá lehce unaveně a
zamyšleně. Jakoby byl myšlenkami jinde. Ale jede si pro zákazníka,
lépe řečeno zákaznici. Být laciným reklamním textařem, napíšu, že
je chladná zimní noc jako stvořená pro vraždu. Ale takovým textařem
nejsem, a tak se omezím jen na to, že muž zastavuje před barem v
centru Prahy. Hezký poslech!