Když jsem napsal román Sestry, hodně lidí to překvapilo. Včetně mě, říká novinář Martin Uhlíř (187)

Často si vzpomenu na citát amerického novináře a spisovatele
Christophera Hitchense, který napsal: “Každý v sobě má román. A
ve většině případů by tam taky měl zůstat.”


Novinář Martin Uhlíř v sobě dokázal udržet svůj román dlouho, až
do padesátky. Ale v roce 2021, ve třiapadesáti, vydal v
nakladatelství Paseka svoji prozaickou prvotinu. A nepotvrdil
rozhodně vtipný Hitchensův bonmot, protože Sestry jsou podle mě
jedním z nejlepších románů posledních let.


Je to lehce mysteriózní příběh, který se odehrává v omezeném čase
exotické dovolené, a zpracovává téma mužské zbabělosti a rozpadu
vztahu. Knížka je bravurně napsaná a jakkoli nejsem psycholog,
mám pocit, že míří na hlavně mužské čtenáře, nejlépe ve středním
věku. Což je v době, kdy literaturu kupují a čtou hlavně ženy,
trochu problém.


I o tom jsme se s Martinem Uhlířem bavili. Ale také o vědě,
protože psaním o ní se zabývá a živí celý život. Původně v
Lidových novinách a teď už mnoho let v časopise Respekt.
Oddechový čas mezi prací pro deník a týdeník si vybral v Americe,
kde byl v roce 2005 na zhruba ročním studijním pobytu na MIT a
Harvardově univerzitě.


Žijeme v době, kdy lidské poznání neuvěřitelně pokročilo, a my
prozkoumáváme tajemství hmoty i vesmíru, či lidské a umělé
inteligence, a zároveň se přesvědčujeme, že spousty našich názorů
i chování stále ovlivňuje iracionalita. Jaké to je psát v téhle
době o vědě? Samozřejmě jsem se na to zeptal.


Taky na to, z čeho se Martinu Uhlířovi ve vědě tají dech, a čeho
se naopak obává. Jestli si myslí, že je život ve vesmíru běžný,
anebo jsme v něm sami. Kde vidí rozdíl mezi vědou a náboženstvím,
a jestli sám v Boha věří. A taky jak prožíval covid i to, že
Česko neprošlo krizí pandemie příliš dobře. 


Přeju vám příjemný poslech.