V boji s demencí je významná česká stopa. Jsem rád, že na ni můžu navazovat, říká výzkumník Jaroslav Cibulka (238)

Do studia přišel bez psa, a to si mohl vzít rovnou dva. Buď svého
německého ovčáka, anebo toho plyšového. Jaroslav Cibulka vyvíjí v
dejvickém CIRC, tedy Českém institutu robotiky a kybernetiky při
ČVUT, takzvaného petbota. 


Je to robotický mazlíček, který by měl sloužit jako společník a
do určité míry i opatrovník starších lidí. Umí jim říct, kdy bude
oběd a jaké si mají vzít léky. A taky ohlídat, jestli neupadli
nebo třeba nezapomněli vypnout vařič v kuchyni.


Devětatřicetiletý Jaroslav Cibulka vystudoval strojní fakultu v
Plzni, pak se od technologií trochu rozkročil i ke společenským
vědám. Pět let působil na Metropolitní univerzitě v Oslu. Dnes je
součástí mezinárodního výzkumného týmu DISTINCT, který se
zaměřuje na to, jak využívat technologie v terapii i péči o lidi
s demencí. Petbot, na kterém pracuje, by v budoucnu mohl pomáhat
i s jejím včasným odhalením.


Seznámili jsme se na konferenci věnované dlouhověkosti, ve studiu
jsme pak mluvili hlavně o robotech, umělé inteligenci a
budoucnosti. Zajímalo mě, co mu - kromě základů norštiny - dal a
co mu vzal pětiletý pobyt v Norsku, jaká technologie ho naplňuje
největším úžasem a jak by s výběrem povolání poradil dnešním
dospívajícím školákům.


Povede se prototyp dokončit, založit univerzitní spin-off a
nabídnout plyšového robota pro seniory na trh? Zájem by byl,
odhaduje Jaroslav Cibulka. Určitě má v plánu se o to pokusit. Byť
zároveň říká: mám vědu rád mimo jiné i proto, že jsem v ní poznal
spoustu přívětivých lidí. V průmyslu je to mnohem drsnější.


Přeju nikoli drsný, avšak přívětivý poslech.