Když se Petr Pavel stal prezidentem, tak jsem si dělala legraci, že pomáháme válečným veteránům rozjet druhou kariéru, říká Miroslava Pašková (243)

Přišla do studia s vlčím mákem na prsou. “Občas si ho beru, když
mám pracovní jednání,” řekla Miroslava Pašková s úsměvem.
Zakladatelka neziskové organizace Vlčí máky se před deseti lety
rozhodla, že bude pomáhat válečným veteránům. Zní to trošku
divně, že ano? V zemi, která nevede a ani v historii nevedla moc
válek.


On je to trochu omyl. Technicky máme v Česku zhruba 15 tisíc
válečných veteránů. Jejich status je definovaný zákonem, v zásadě
jde o bývalé profesionální vojáky, kteří od devadesátých let
působili v různých misích. Od Iráku až po Afghánistán. Ne
všichni, ale část z nich se v civilním životě potýká s problémy a
potížemi. Miroslava Pašková má ambici jim v tom pomáhat.


Z jednoduchého důvodu. Protože si to zaslouží. Sympatická mladá
žena, která má dva akademické tituly, to bere jako samozřejmost.
Moc ji nezajímá, jak válečné veterány definuje zákon. Mimochodem,
ten je poměrně přísný a důsledný. Paradoxně i přesto, že když už
někdo status válečného veterána na základě zákona dostane, tak mu
to stejně prakticky žádné výhody či úlevy nepřinese.


Platí však i to, že o konkrétní výhody většina veteránů nestojí.
Spíš by ocenili, kdyby věděli, že si jich společnost váží a že si
uvědomuje, že jsou lidmi, kteří mají odvahu a kteří byli ochotni
riskovat život za vlast. Ano, zní to možná pateticky, ale zároveň
je to takto jednoduché. I proto Miroslava Pašková nerozlišuje,
jestli jde o bývalé vojáky, anebo třeba policisty či hasiče. Její
spolek chce pomáhat všem, kteří to potřebují.


O tom jsme mluvili v podcastu. Jak se k problematice veteránů
dostala, a co s tím mají společného Facebook či Twitter. Že už
jako malá holka si radši hrála s kluky na vojáky a proč po mámě
požadovala, aby jí šila maskáčové sukně. Proč si váží hrdinství a
obdivuje lidi, kteří chtějí dobrovolně sloužit v armádě.


V tom posledním jsme se mimochodem neshodli: já jsem z generace,
která vyrostla a někdy ještě povinně sloužila armádě s
přívlastkem lidová, profesionální vojáky jsem moc neměl rád a ve
volnomyšlenkářských devadesátých letech jsem k armádě už vztah
nezískal.


Ale vážím si lidí, kteří mají odvahu a odhodlání za vlast bojovat
nebo i riskovat život. A chápu, že jsme se po třech desetiletích
naivního globalismu ocitli v mezinárodně politické situaci, kdy
obrana vlasti a armáda jako taková mají najednou jiný patos než
dřív.


Rozhovor s Miroslavou Paškovou mě bavil i proto, že to bylo
setkání dvou světů, které mají jinou životní zkušenost, ale asi
stejné ideály a stejný pohled na svět. Stále věřím, že válka na
Ukrajině je jen epizodou a připomenutím světa, který snad už brzo
bude patřit minulosti. Věřím tomu a přeju si to, ale to
samozřejmě nestačí.


Každopádně si koncem října koupím vlčí mák a 11. listopadu si
připomenu lidi, kteří mají větší odvahu a méně cynismu než já.
Možná to uděláte taky. Každopádně vám přeju příjemný poslech.